Náš tým

Veronika Všianská

Od malička jsem vymýšlela různé příběhy. Buď na papíře v ručně sešitých knihách nebo v ložnici rodičů, kde jsem je často přehrávala. Opravdovou vášeň k divadlu ve mně zažehla Eva Tálská ve Studiu Dům, kde jsem trávila během mého dospívání málem více času než ve škole. Po gymnáziu jsem nastoupila na španělskou filologii a divadelní vědu, kde jsem hodně četla, ale málo tvořila. A tak jsem přestoupila na JAMU na Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku, kde jsem měla to štěstí, že jsem zažila ještě prof. Antonína Přidala. To on mne vybízel, abych se více věnovala španělštině a přinesla do Čech více Španělska. A tak jsme odjela na studium dramaturgie a posléze i pracovat do Českého centra v Madridu, kde jsem nakonec zůstala dva roky. Založila jsem tam jedno divadlo, napsala a zrežírovala dvě autorské inscenace, natočila jeden film a ušla celkem 1 100 km na dvou poutích do Santiaga.

Poslední pouť však byla zpět do Brna, kde jsem toužila navštěvovat ta stejná úžasná bytová divadla jako v Madridu, potkávat se v nich s různými lidmi a debatovat s nimi po představení dlouho do noci. Tou dobou jsem se ale nějak rozrodila, a tak spolu s mými dcerkami přišlo na svět i Mikro-teatro, které na koncept španělského bytového divadla navazuje. Přestože mne nesmírně baví cestovat po bytech a pokojících diváků, stále doufám, že jednou budeme mít ten nás vlastní mikro-byt. Mám ráda flamenco, životem tancuji pomalu, někdy chaoticky, někdy se zastavím před dlouhým červeným závěsem, poodkrývám ho a poznávám za ním inspirativní osobnosti, které tam dlouho čekají, moc se o nich neví nebo se na ně zapomnělo, a tak je vyzvu, ať vystoupí na scénu a zatančí s námi pro všechny. Protože si to opravdu zaslouží. (Skrze naše představení je můžete poznat i vy.)

Filipína Cimrová

K Mikro-teatru jsem se dostala jednou zprávou na messengeru. Mikro jsem už nějakou dobu sledovala a toho času na rodičáku jsem si říkala, že je to něco, co by mě bavilo dělat. Napsala jsem tady velmi nezávaznou zprávu holkám z Mikra ( Veronice, Terce a Lucce). Hned mi přišla odpověď, díky níž jsem se cítila jako Angelina Jolie a v podstatě hned do Mikra naskočila. Děkuju! Na Mikru mě především baví ta svoboda. Svoboda v tvorbě. Věnování se tématům, která jsou pro mě důležitá. Vyjadřování prostředky, které si zvolíme sami. Přátelství. V tuhle chvíli asi nejraději hraju Madremonte, i když moje cesta k ní byla dlouhá, složitá, se spoustou močálů a slepých uliček. Dlouho jsem toužila hrát inscenaci, ve které budu jen já, jako takovou zkoušku dospělosti. Zvládnu to utáhnout? Padesát minut sama? Jen já a pětadvacet dětí. A ono to jde, tak mám radost. Aspirant na další oblíbenou inscenaci je teď Vítr z plachet, ale ten si potřebuji ještě trochu “ohrát”.

Tereza Sikorová

Studovala jsem na Janáčkově akademii múzických umění pět let, aby se ze mě mohl stát titulovaný klaun. V tom stále pokračuji a stavím si na tom kariéru. (ehm, to není vtip)
Dělám autorská představení, spolupracuji jako choreografka a propojuji různé formy pohybu a tance s vizuálním uměním, které většinou vyústí do site specific projektů. V Brně jsem spolu-založila intermediální skupinu Institut Institut, se kterou plánujeme už pár let dobýt svět.

Do Mikro-teatra mě na jeho počátcích pozvala Lucka Hrochová, moje životní parťačka, se kterou jsme se tehdy pokoušely zanechat nezapomenutelnou stopu o výjimečnosti Mikra v každé paní učitelce jihomoravského kraje. Některé paní učitelky na oplátku zanechaly stopu i v nás, když nás do telefonu velmi důrazně a sebevědomě informovaly, že už mají svého klauna, který k nim přece jezdí každý rok! A my jim rozuměly, každý má rád svý jistý…

Mikro asi není výjimečné tím, že je mikro a má rádo intimní prostory, ale možná spíše tím, jak je otevřené – ať už se jedná o umělecké spolupráce nebo třeba to, že s každou herečkou po představení pokecáte, jako byste se znali roky. Občas se také stane, že některé děti po představení prohlásí, že až jim bude osmnáct, budou chtít pro Mikro pracovat. Někteří by chtěli být manažery divadla, jiné zase herečkami. Tak mi vždycky spadne kámen ze srdce, že naše divadlo má o budoucnost postaráno.

Na Mikru a jeho představeních mě zároveň velmi baví a naplňuje to, že jsou jednotlivé inscenace postaveny na komunikaci s publikem. Ať už to znamená, že se v představení Neviditelná zeptám dětí, jak se mají, nebo že od dětí přijímáme různé dramaturgicko-režijní poznámky – samozřejmě v reálném čase, anebo jim třeba dovolujeme pokusit se přelstít Ničimena jejich vlastními nápady (případně kouzelnickými hůlkami, klacky, svačinami, nezkrotnými panenkami či průbojnými gesty) – a že jich bylo!

Alžběta Vaculčiaková

Mám ráda kávu. A tak jsme si jednou s Veronikou Všianskou poprvé vyšli na kafíčko, abychom se konečně poznaly, a aby mi popovídala o svém nápadu založit divadlo. Mělo to být něco mikro, ale šla do toho s makro chutí. V břiše jsem měla motýlky, také miminko. Odpověděla jsem opatrně „ano“. Bříško mi rostlo a u toho jsme zkoušeli Erreku Mari v drážním domku, s rekvizitami co jsme našli v koupelně, v obrovský kalhotách, se spoustou nápadů, smíchu, spontánnosti a tak trochu v obavách, jestli to bude ,,dost dobré“. Jsme totiž profesionálky a toho se chceme držet.

Spolupráce s Mikro-teatro mě naplňuje, protože miluju ženy, které ho tvoří a lidi jsou pro mě to nejdůležitější. Taky mám ráda bezpečné prostředí, které spolu budujeme a to, že naše představení jsou jako vesmír – pořád někam rostou.

Nejraději hraju představení Erreka Mari, protože je to prostě sranda! 🙂 Ráda se ale procházím i lesem s Lobou, nebo se proměňuju ve velrybu v divokých vodách moře emocí. Všechno je naše autorská tvorba a tak jsem v každém kousku doma.

Gabriela Ženatá

Studovala jsem hned tři vysoké školy současně, ale nejvíc jsem divadlu propadla na Janáčkově akademii múzických umění, kde jsem ho mohla tvořit. Zvládla bych napsat teoretické pojednání o divadelní inscenaci, dlouze diskutovat o použitých divadelních prostředcích, ale na čas a své tři děti zapomínám jen, když zkouším novou inscenaci.

Není tomu tak dávno, kdy jsem se však s divadlem nadobro loučila. Zdálo se, že když jsem si vybrala být mámou, dveře k divadlu se zavřely, a není možné je se třemi dětmi znovu otevřít. A právě díky Mikro-teatru a hlavně ženám, které ho tvoří, jejich otevřenosti a pochopení, že někdy to nevyjde a přijdu na zkoušku i s dítětem, a jindy ji zruším, protože je třeba foukat nějakou bolístku, jsem zase mohla režírovat. A ony si mě vzaly za svou – rozhodly se mě zasvětit i do produkčních záležitostí (kde nejsem moc doma, ale kvůli nim i tabulky překonám) a je nám spolu hlavně hezky. A kdykoli se sejdeme, abychom tvořily nebo řešily organizační záležitosti, tak z nás energie chrlí tak, že se jen těžko dostáváme ke slovu.

A které představení mám v Mikru nejraději? To neumím říct. Každé má něco. Ale hlavně všechny chtějí být divákovi blízko, a to je to, co mě na nich baví nejvíc.